Čistý hrob, čisté svědomí

Čistý hrob, čisté svědomí. Vynikající marketingové heslo. Vynikající myšlenka.  Ale kde se vzala? V lidském svědomí, či v pýše, která do jisté míry občas opanuje každého z nás? Mnohdy je těžké najít pravdu ve vlastním nitru. Mnohdy to bolí. A mnohdy je pro nás prostě pohodlnější i užitečnější nezabývat se těmi titěrnými myšlenkami, které obklopují naši již tak křehkou existenci.

Tehdy mi bylo 29 let. Je to poměrně dávno, ale již dávno vím, že jisté vzpomínky neblednou, přestože bychom si to moc přáli.

Prožila jsem opravdu krásné dětství. Obklopena rodinou, přáteli, láskou a vzděláním, které jsem tolik milovala snad již od plenek. Hra na princezny s dědečkem byla mou nejoblíbenější kratochvílí! V růžové sukni s volány, bílou háčkovanou dečkou na majestátní pleši a velice kvalitními růžovými sponami, které drásaly zmíněnou pleš skoro do krve, poskakoval se svou vnučkou po obývacím pokoji předstíraje, že Debata na Čt1 vlastně není primárním objektem jeho intelektuálních tužeb. Že být princeznou s papírovou korunkou na hlavě je vlastně to, co od nedělního odpoledne přirozeně očekává. Že takto to má být. Že tohle je dokonalé štěstí.

Moje babička byla bohyně. S precizností masterchefa a srdcem větším než celý známý svět zásobovala naše odpolední dýchánky prvotřídními lahůdkami. Neexistovalo snad nic, čeho by se její milovaná vnučka neprávem dopustila, a když, dokázala ji usměrnit vlídně, přívětivě a s láskou sobě vlastní. A víte co? Nikdy, opravdu nikdy!, na ni nemusela vztáhnout ruku. Jak je to, sakra, možné? Sama nevím.  Ačkoli mám doma krásného a hodného cvrčka, někdy prostě není zbytí a usměrnění těmito, dnes již nemoderními, metodami je nutnost. Protože vy prostě musíte zajistit jeho bezpečí. Prostě musíte. Jakkoli, a hlavně ihned. Jistě to znáte. Znají to všichni. A kdo tvrdí, že ne, kecá..

Moje máma byla úžasná. Krásná, žádoucí, oblíbená, vtipná a ….pro někoho možná příliš dokonalá. Možná i pro sebe. Možná proto se její život neubíral právě ideálním tempem k právě ideálnímu cíli. Ale o ní dnes psát nechci. Možná o ní nebudu psát nikdy. Možná nenajdu odvahu. Možná nenajdu sílu. Možná nenajdu...společné vzpomínky? Možná. Je to důležité? Asi ani ne.

Všechno je už dnes vlastně minulostí. Z dětství a dospívaní zůstala jen mlhavá okna vzpomínek, která si člověk hýčká s nejasným cílem uchování vlastní existence.

Opustili mě. Všichni. Nepřipravenou, mladou, nezkušenou a hloupou. Zanechali ve mně jen bolest, lásku, vzpomínky a nezkrotnou touhu přes to všechno žít dál. Prožívat a snít, učit se a být, předávat to málo, co jsem se naučila, té malé bytosti, kterou neměli možnost poznat. A že by ji poznat chtěli!

Nebojte se. I dnes se vídáme. I přes všechny bolesti, strasti, úskoky osudu i lidského bytí, jsme stále spolu. Ve vzpomínkách, které přes všechnu snahu neblednou, ve snech, které se opakují, i přes ten nekonečný proud času, který by, prý, měl odvát všechny smutky a melancholii. Setkáváme se na místě, které je pro nás pro všechny společné.

Pro nás osobně je to hřbitov v Hranicích na Moravě. Město, kde jsem vyrostla a žila téměř 35 let svého života. Město, kde jsem učinila své první krůčky, prožila první lásky, zažila první zklamání i poslední rozloučení s těmi nejbližšími. Město, kde již pár let nežiji, a město, které celým srdcem miluji a vždy budu.

Děkuji! Za vše! Je však čas jít dál- a já ho využiji!

S láskou, Žaneta.

Máte také své místo, kde se setkáváte s minulostí? Podělte se o něj s námi v komentářích!

HrobOK - Pečujeme o hroby na Moravě s respektem a důrazem na detail.

Pro více informací o naší práci navštivte www.hrobok.cz/služby